č123

Pondělí v 20:04
Doprdele, to je zas den. Ještě nějaký fajn zprávy dneska? Nemyslím, že mě může ještě něco překvapit...
 

č122

16. července 2017 v 21:25
*sfoukne prach a smete pavučiny*
Achjo, to poslední, co bych chtěl, je si stěžovat, protože vím, že nemam na co. Neměl bych si stěžovat a tak to tak ani nechápej, je to jen další výblitek myšlenek, protože to asi už potřebuju někam ventilovat z hlavy. Možná asi sebelítostivý, ale ne stěžující. A asi jsou to prostě věci, o který nechci mluvit přímo. A už vůbec ne s psychiatrem (dobře, psychologem).

Nevím přesně, ani jak to zformulovat a ani nevím, jaks svoje pocity přiblížit... vlastně komukoliv. Asi bych je neuměl vyjádřit ani před lidmi, jako jsem já, natož někdo, kdo to tak nemá. Vím, že u Tebe je to divoký, ale nemyslím si, že úplně přesně znáš to, co ve mně zahlodá.

Není to nic nového. Není to ani nic překvapivého, řekl bych. Jsou to myšlenky, který zřejmě má každá transka blíž k začátku. Jde jen o to, kdo jsem. Nedávno jsem si psal s FtM klukem z Klatov. Mlaďoučkým, nevyjasněným. Nebo spíš vyjasněným, jen sám o sobě stále má pochyby a na svoje poprvé v ordinaci na Žižkově teprve čeká... už se taky zanedlouho dočká. Řekl mi, že trans lidi respektuje, ale není schopný to nějak přijmout u sebe. Že by sám se měl nechat řezat. Je to něco, o čem psala i Junis. Řezat do těla, které je relativně zdravé.

Napsal jsem mu bez nějakého výraznějšího zamyšlení, že kdyby šla umět vyléčit hlava, tak bych radši léčil ji. Jenže doktoři to neumí. Neumí přepnout ten spínač. Žádný cvak a budeš holka/kluk. Nefunguje to. Umí "léčit" tělo. Nic víc, ale možná o něco míň.

Protože kdo jsem a kým jsem byl předtím? Jdu od jednoho vysvětlování k druhýmu. Jo, tohle skončí, ale co to ostatní? Nikdy nemůžu být cis. Je velká odvaha jít pod kudlu k Veselýmu na tu poslední operaci. A výsledek? Stojí vůbec za to? Výsledek bych řekl, že ne. Jenže co pocit? To je jiný. Pro ten pocit bych do toho šel i se všemi riziky, který se k tomu pojí. Přestože jsem asexuál (i když... ale jo, de facto jsem). Přestože to znamená spoustu anestezie, bolesti a bezesných nocí. V Brně navíc. ^^ A jen pro pocit. Prachobyčejný blbý pocit. Likviduju se jen proto, aby hlava byla šťastná. Nádhera.

Nelituju toho. Nelituju ničeho, co jsem pro tohle udělal. Nelituju ani sebe (dobře, možná trošku). Neřekl bych, že ten text, co jsem právě napsal, shrnuje to, co cítím. ^^ Ale nechci ho mazat.

Jen si říkám, o kolik by byl život jiný, kdybych se narodil správně, ať už jakkoliv. S tímhle vědomím, co mám, bych nadšeně zřejmě přijímal všechny stereotypy, panující o pohlavích. Nevím. Je to prostě složitý. Přišel jsem o kus života. A dosud jsem nezjistil, kdo vlastně jsem. Nevím to, protože jsem pořádně neměl možnost to zjistit. Můžu jen doufat, že někdy to vyjde a přijdu si na to.

Někdo říká, že sexuální orientace nebo s genderovostí co dělat. Říkám si, že to je vlastně hloupost, protože tyhle dvě věci jsou spolu právzané jako ti dva moji hadi. Nemůžeš vědět, koho chceš, když nevíš, kdo jseš. Je to něco, o čem jsem psát nechtěl, přesto o tom píšu... a nevím proč. Protože se to píše samo. Meh. Vizualizace teplého lišáka praská tím, jak moc se mi líbí pocit být silnější než partner. Ne nutně fyzicky, ne nutně psychicky, ale opticky. Být ta vrchní strana mince. A s chlapem já tohle nikdy nebudu. Možná se jednou... za spoustu let... vyrovnám, ale cis chlapa opticky zřejmě nikdy nepředčim. Zřejmě i proto, že u queer tohle nefunguje.
Je to možná strašně sobecký, sexistický a já nevím, co všechno tohle je, jenže je to zřejmě něco, co jsem otevřel ve chvíli, kdy jsem si k sobě pustil Jaye. Jemu se to líbí. Líbí se mu být tím ochráncem, mít ta křídla roztažená nad Dámou bez ohledu na to, že jsou černá jak bota, a že Dáma žádnou ochranu de facto nepotřebuje, protože dokáže střílet ve dvou vteřinách. Přesto je to optika, která Jaye staví do té vrchní role. Bez ohledu na jejich povahu, fyzičku, bojové schopnosti i sex. Na ničem z toho nezáleží. A přesto to není o okolí. ^^
Zamýšlel jsem se nad tím, když jsem navázal komunikaci se svým starým kamarádem, možná by se spíš slušelo říci přítelem, protože on je víc než kamarád. Ne co se vážnějších vztahů, to samozřejmě ne. Nekomunikovali jsme spolu víc jak těch možná sedm let, ale na tom nezáleží. Jde o ty dětské roky, které jsme strávili bok po boku. Protože on byl nejlepší kámoš. Protože se známe od batolat. Protože si zasloužil čestné místo v životopise pro Fifkovou. Uvědomil jsem si, že moje tranzice byla často patrná i díky němu. Tím, jak byl vždycky "slabší". Vůbec ne fyzicky, byl poněkud rozměrnější jako dítě (vytáhl se z toho, musím říct). Já byl anorektik odmala, tudíž ve fyzické převaze jsem mu nemohl konkurovat. Přesto jsem se rád stavěl do role silnějšího ochránce.
Pamatuju si, jak mu spolužák podrazil nohy, šel domů se slzama na tvářích. Dohnal jsem ho a všiml si toho. Vymámil jsem z něj, co se mu stalo a kdo za to může. A zcela prachsprostě jsem si došel za maminou toho kluka, protože jsem ji čistě náhodou znal. Nemohl jsem se ho zastat fyzicky, přestože jsem to v případě svých osobních problémů jako malej dělal. Jenže tohle bych prohrál, tak jsem zvolil cestou sprostého práskače. Nevím, zda jsem mu víc nepřitížil, ale měl jsem potřebu ho bránit tak, jak jsem dokázal. A pak, když jsme stáli před školou a dva kluci po něm házeli kamení. Nebyla to moje "rvačka", přesto jsem po nich šel úplně stejnou mincí. Zatímco on byl docela bambula no. I proto jsem měl potřebu ho chránit. Kolik normálních holek agresivně hájí svého kamaráda? No, moc jich asi nebylo. Ale to je jedno.
Jen jsem tím chtěl naznačit, co tím myslím. Nemohl bych ho nikdy přeprat, kdybychom se někdy prali. No... možná asi mohl, byl to fakt bambula a mam dojem, že mu to vydrželo, ale to je jedno. Mam ho rád. Zapomeň na to.
Nebudu se do toho zamotávat víc, už takhle je to těžko pochopitelné a žvanim o něčem, o čem jsem vůbec, ale vůbec nechtěl psát. Jen jsem chtěl říct, že ten teplej lišák se rád dvoří. Rád se staví do role opticky silnějšího a gentlemanského. Nevím, jestli je to tím, že nikdy předtím tu možnost neměl, nebo je v tom něco víc. Neumím to asi v tuhle chvíli říct, dokud sám sebe ještě pořádně neznám.

Přesto se cítím "vyřazeně". Protože nikdy nesmažu těch 22 let ze svého života. Vždycky budu vyčnívat mezi lidmi, kteří mě znají odmala. Vždycky budu jiný a nikdy ne cis, což mě bude limitovat. Ne jen před okolím, ale i vůči sobě. A spoustu let budu ještě muset vysvětlovat, kdo jsem, kdo nejsem a kdo jsem byl. Snažím se to držet už teď pod pokličkou mezi těmi pár lidmi, kteří mě před těmi 11 měsíci neznali. Mohu jen doufat, že ze mě naši sejmou tu nálepku a nebudu ji mít nadosmrti.
Vím, že to pro ně není jednoduché. Vím, že nemůžu v tuhle chvíli chtít víc než to, že se mě usilovně snaží nepropálit, když se někdo chytí na správný rod. Že už občas sklouzne do správného rodu. Jenže tu nálepku pořád mám a možná se jí nikdy nezbavím.
Možná medicína zvládne hodně, přesto ne všechno. A už vůbec ne ta u nás, kde se operuje dvacet let úplně stejně, protože na co se posouvat dál? Nikdo jiný krom Veselýho to tu ani nedělá. Vršek okay, ale spodek? Vždyť to, o čem uvažuju, že do toho za pár let půjdu, je sebezmrzačení. Je to řezničina. Což je vtipný, protože nikdo z mých "kolegů" na tuhle operaci jako na sebezmrzačení nekouká. Spíš řeší tu první spodkovou, brojí proti principu, který sám považuju za nešťastný, ale nepovažuju ho za tak... nevím, ničivou?
A přesto kvůli hloupému pocitu je důležitá. Pro mě... pro pocit, který bych z toho měl, přestože jsem asexuál a už si nemyslím, že by na tom T mohlo něco změnit. Teda jo, změnil dost, ale nic se nezměnilo na tom, že na sebe nenecham sáhnout, v tom je ten háček. ^^ A docela zásadní. ^^

Je to složitý na pochopení. I pro mě. Nevím přesně, co cítím. Vůči sobě, svojí budoucnosti a svojí minulosti. Nejsem nešťastný. Snažím se nelitovat, protože vím, že na to fakt nemam nárok. Protože co? Mam kvůli tomu skočit z okna? No... ne. Je těžký tohle srovnávat, protože fyzický stav a psychický se nedá dobře porovnat, ale na tom nezáleží. Nechci být sebelítostivý, nestojim o to, protože mi to nepomůže. Protože na to nemám nárok a protože se tak necítím, nelituju se. Prostě se jen zakousle držím... a visím ve vzduchu. Jenže tím, jak všechen ten čas visím, mám v hlavě spoustu myšlenek, které mě někdy dovedou k podivnému pocitu.

Není to sebelítost, spíše zadumanost. O tom, že jsem v minulém životě byl asi fakt špatný člověk. ^^

č121

7. dubna 2017 v 23:50
Fíha, ... docela dlouho mrtvé, ale co už. Budu zřejmě státnicovat ve velmi podobné době, jako jsem dělal maturu ústní... tak doufejme, že to dopadne podobně dobře. ^^ A už by konečně mohl být ten posudek...
 


č120

21. února 2017 v 23:01
Někdy jsou chvíle, kdy už se fakt nepoznávám vůbec, nebo dost minimálně. Nějak mi tak dochází, že jsem za ten půl rok víceméně taky dospěl. Ne ve všem, jsem líný hovado, co sere na bakalářku a na spoustu dalších věcí, do kterých se není schopné dokopat, takže raději dumá nad vymyšleným světem a čumí do facebooku, místo aby dělalo něco kloudného. Budiž. Ale moje myšlenky se poněkud změnily v rámci vztahů. Tam je to dost výrazný posun k... něčemu jinému, nejspíš lepšímu.

Můj svět dřív fungoval výrazně jinak, neuměl jsem se ve vztahu chovat. Nesčetněkrát jsem dal přednost pohodlí domova, nesčetněkrát jsem prostě neudělal nic, i když jsem mohl. Neměl jsem prostě potřebu, a tak jsem to nedělal. Neuměl jsem příliš fungovat s někým vedle sebe. Možná i proto, že jsem většinu života těžký sólista. Většina gest zůstávala prázdná, když to řeknu hnusně. Vlastně mě to bylo svým způsobem těžce jedno. Neměl jsem se rád, těžko jsem mohl docílit stavu, kdy v tom skutečně celém rozsahu mám rád někoho jiného. Byl jsem zaseklý.

Přijel jsem dneska do Plzně a míjel nástupiště 1 cestou na šestku. Svítil tam na jedničce vlak do Prahy a já si tak říkal, že bych teď mohl sednout na vlak a vyrazit zpátky, vyběhnout si zas ty schody a počkat si na Tebe na tom gauči, až vylezeš z práce. Pousmál jsem se a šel dál... je to teda něco, co mě pronásleduje, kdykoliv míjím nástupiště, kde svítí vlak na Prahu. Vždycky mě to napadne, že bych na něj mohl sednout a jet za Tebou. To by byla kurevsky velká spontánnost. Možná se to jednou stane, že to zrealizuju.
Nemohl jsem sednout a vrátit se. Zítra mám schůzky a potřeboval jsem domů, ale prostě... tak.Ta myšlenka mě doprovodila až ke dveřím mého vlaku domů. To, jak moc jsem se změnil. Jak málo mě dneska záleží na vlastním pohodlí, a jak často Tě dokážu s naprostou samozřejmostí upřednostnit. Stejně jako když jsem dneska čekal tu hoďku a půl na vlakáči, nechal si ujet jedenáctku a tu fajn jedničku k nám. Bylo mi to jedno, byl jsem rozhodnutý, že na Tebe prostě počkám a ještě na chvíli Tě uvidím.
Nevím, ten svět tak nějak přestal drhnout, kola konečně klapla tam, kam měly (nestudoval jsem náhodou železnici hele?). A mně je tak fajn.Mohlo by být líp, jasně, ale to přijde.

Mhm, užil jsem si to (většinu, jo no). Jsem dost rád, že jsem zas jel na Skalku po x letech. Neřeklo mi to nic nového, ale řeklo mi to, co jsem sám věděl a akorát tu myšlenku potřeboval nějakým způsobem vytáhnout do plného uvědomění. Něco, co tak bejvá s ní pokaždé. Když jsem přijížděl k hlaváku, tak jsem si to tak přehrával a říkal si, že mě ta návštěva u ní nedobila tolik jako kdysi. Na druhou stranu nějak vnímám, že to vlastně vůbec nebylo špatně, nebylo to o tom, že by na mě ta návštěva nepůsobila nebo v ní bylo něco špatně. Jen já u ní nehledal tolik energie jako kdysi. Nepotřeboval jsem to a myslím, že to velmi dobře vnímala.
Chtěl jsem fotit víc, jenže... to prostě nešlo. -.- Chtěl jsem se kousnout a nedat to na sobě znát, ale prostě to nešlo. Nezvládl jsem to tak, jak jsem chtěl a zpočátku mě to vadilo hodně. Něco, co se naopak vůbec nezměnilo oproti dřívějšku. Neschopnost přijmout pomoc a tvrdošíjná neochota ukázat vlastní slabost. Vlastně to možná ještě zesílilo. Kdykoliv, ale v tomhle ohledu to prostě, a docela vlastně pochopitelně, zesílilo - neschopnost to jen připustit a následná snaha to prostě zazdít, přemoct, whatever.
A nakonec to z toho "no...no...no..." přešlo "...okay". Možná to bylo citelné povolení, já nevím. Přestal být odpor k té pomoci a ležet v náruči začalo být natolik příjemný, že jsem vstávat ani moc nechtěl. Ty fotky mohly být lepší z mé strany, ale Jay mě v tom nechal a já si ho nedokázal zavolat zpátky, takže to dopadlo tak nějak... podivně. O to víc jsem asi rád, že jsou tam některé fotky stejně naprosto super. Máš talent. :3 Neměl jsem nápady, ale ty jo a některý se dost povedly. Až budu na to mít nějaký dostatečný odpočinek, tak ty fotky upravím, ale teď nic nedávám. Jen čekám, až přijedeš domů, abychom mohli jít spát, protože já jsem KO.
Vidím to tak, že upravím fotky, uklidim celý pokoj, utřu prach, hodím půlku šatníku na bazar, vytřídím zas nějaké knížky na to, co přijde dolů a na to, co prodám, a nakonec za 14 dní napíšu celou bakalářku, nechám ji zkontrolovat, svázat a odevzdám na katedře. Mám co dělat, ale co už. Když jde napsat bakalářka na Kung-pao, tak tohle musí jít prostě taky. V květnu pak státnice a obhajoba a promoce. A potom už mě v Suchdole nikdo neuvidí. -.- Už se na tu dobu těším, ale musím to nějak začít řešit. Meh! Ale nemůžu se dočkat té doby, až budu moct ten index zahodit. No... ne doslovně, ale víš jak.

Chtěl jsem Ti spíš říct hlavně to, že se měním i v tom ohledu vztahovém... vnitřně hodně věcí vnímám jinak. Přestávám si držet ten svůj odstup, který ve mně přetrvával spoustu let. Ztrácí se... sice pomalu, ale jo. Možná jednou přece jen budu lišák, který je schopný žít jinak než jako samotář a sólista. Věřím v to, protože docela se to teď, zdá se, daří. Lišák má svou myš a je spokojený. :3

č119

16. února 2017 v 21:46
Nevím přesně, co se to děje. Je to podivné... víš, že jsem romantický nikdy nebyl, vlastně se mi pokaždé romantika šíleným způsobem příčila, ale teď? WTF? Najednou to začíná být jiné... najednou mě to začíná bavit... jasně, v mezích, večeře při svíčkách je pořád brekeke, to je až moc, ale prostě už jsou různá gesta, která se za romantická gesta dají považovat a mě prostě nevadí. A ještě ke všemu se mi spíše líbí. Je to možná proto, že najednou to mám z té druhé stránky, a to mi přijde vlastně tak nějak přirozené. Kdežto kdybych to měl brát tak, jako bych to musel brát ještě před rokem, bylo by to fuj. Teď prostě ne.

Ano, možná je romantický Ti nahrát konec Prvá, ale když jsem stál pod tím podiem a halekal to s nimi (a já proč jsem zas začal kašlat jako starý tuberák, už mi dochází souvislosti), projížděl mi hlavou ten text a já si vzpomněl na Tebe. Nebylo to ničím vynucené, prostě to tam bylo. A najednou jsem měl potřebu Ti kousek nahrát a poslat. Jenže video bylo prostě velký na nějaký posílání a já neměl na výstavišti zapnutou wifi, že. A netušil jsem, jak vypadá ta kvalita zvuku. Ale to je jedno. Bylo to prostě gesto. Samovolné gesto vůči Tobě, aniž bych se k němu musel nějak nutit, přišlo to samo. L. se to gesto líbilo. Vím, že nejsi romantickej myšouš. Pořád se považuju za neromantika. Nestane se ze mě ten hodný ňuňu, co Ti připraví večeři při svíčkách a bude se chtít vodit vždycky za ručičku a já nevím, co všechno dalšímu. To by mi nešlo k pleti a víš, že je mi to taky dost proti srsti i teď. Ale jsou gesta, která rád udělám a tak nějak musím doufat, že ty je prostě vezmeš.

Taky včera padlo tvrzení, že netančím. Nejdřív jsem vzal L. na Večnost (hodně mě mrzí, že jsem to s ní nedotáhl do konce, ale rozhodl se jít pro K., která mě nevnímala a tahala místo toho T., jenže já se bál, že to nestihnu. A prostě mi to zkazilo úplně plán... chtěl jsem jí předat L. během té písně, protože tohle měli tančit spolu, i když se krátce předtím štěkly. Místo toho mi zdrhla a já pro ní šel, ale co už.) a pak K. na ... ani nevím, co to bylo, něco rychlejšího. Mhm, nevermind.

Byly to fajn dva dny. Cesta vlakem i ten den na výstavšti a pak samozřejmě večer u Ségrušky. Neviděli jsme se pár let, nepsali jsme si pár let, ale stejně jsem schopný s ní prokecat celou noc a mam vůči ní hodně blízko. Prostě ségra.

č118

13. února 2017 v 23:37
Mam takový pocit, že ta tvá fluidnost přinese občas vtipné situace. Jako dneska, když mi to zvíře ocasovité odepsalo "ale ale... Ženu poznam" a já mohl jen odpovědět´"uvidíme, jak se vyspí". Uvidíme. Vím, že jsi chtěla komentář k tomuhle, ale asi Ti ho neumím poskytnout. Nic se pro mě nezměnilo, protože jsem to věděl už dřív. Neuměl jsem to dlouho pojmenovat, ale tušil jsem něco takového, a tak mě to těžko mohlo nějak překvapit, jako tenkrát v srpnu tebe já. Těžko jsem se k tomuhle mohl vyjádřit, pro mě se v podstatě prostě nic nezměnilo.
Jen mi dej čas, než se naučím se Ti přizpůsobovat rodem automaticky, zjevně to nebude úplně jednoduché, ale slibuju Ti, že se budu snažit přizpůsobit se tomu, jak o sobě v danou chvíli mluvíš ty, anebo jak mi sdělíš. Jen to zpočátku asi ne vždycky vyjde. Dopředu promiň. Neumím si úplně jasně představit pocit, který máš, když Tě oslovím špatně, protože já osobně to vnímám hodně, ale nevím, jak to je u Tebe. Neumím si to představit, i když jsem, co jsem.

No... chtěl jsem více psát spíše o tom víkendu, když už jsi mi slíbila komentář a já tu tak na něj čekám. Říkal jsem si, že bys ho měla dostat taky ode mě, aby to bylo fér.
Bylo to moc fajn. :3 Fakt jsem si ten čas užil a byl jsem dost rád, že jsem Tě tu na ten víkend měl a mohl ho trávit s Tebou. Možná bych mohl být akčnější, možná o dost víc mazlivější, ale nějak mi to moc nejde. Každopádně jsem překvapil sám sebe tou snídaní pro Tebe. Možná to skutečně bylo tím, že jsem to připravoval dědovi a tak jsem si řekl, že připravit snídani Tobě už je jen maličkost, když jsem tak brzy vzhůru. Byl jsem tu sobotu ale vlastně trochu bezradný. Původně jsem Ti chtěl dělat čaj a pak mi došlo, že ty asi spíš ráno kafe. Šel jsem se i podívat, kolik sladíš, než jsem zjistil, že máš vlastně nový profil. Shit happens. Říkal jsem si, že bych si asi tyhle info měl pamatovat automaticky, ale ne. Jsem chlap, nemůžeš to po mně asi chtít, ale snažil jsem se.
Přemýšlel jsem, že bych Ti nedělní snídani naservíroval do postele úplně a vzal si pro tu příležitost ze šuplíku obojek. Docela se mi ta myšlenka líbila, jenže v sobotu večer se fotil Jay a logicky vzato, v neděli ráno po focení nějaká nálada na klek a obojek nebyla. Jay v té hlavě totiž docela zůstával, ale těžko mu to vyčítat, když jsem ho večer přivolal k focení a pustil ho do hlavy.
Focení bylo super. Některé ty záběry se mi hodně líbí a rád se na ně dívám zas znovu a znovu. Vůbec poprvý, co jsem si tu pozici před objektivem užíval. Zřejmě proto, že tohle jsem prostě už byl já. Začínám se mít fakt rád... možná jeden z dalších ukazatelů, že jdu po správné cestě. Líbí se mi ta profilovka. Hlavně potom, co ji tak okomentovala Jíťa... že nemám už ze ženské vůbec nic a ty ruce jsou prostě chlapský. Sktuečně jde něco takového, jako jsou prsty na rukou, ovlivňovat myšlenkou a tím, jak se cítím? Fakt je možné, aby mě lidi viděli jako chlapa, když tomu budu sám a zcela naplno věřit bez pochybností, že to tak je? To by bylo dost dobré... tak ještě kdyby to zavnímali i klienti v tom zatraceném telefonu. Začíná to být důvodem, proč opět nechci s nikým komunikovat po telefonu. Je to kurva těžké právě kvůli tomu. Kvůli hlasu. Já vím, že se časem upraví, ale teď je to prostě peklo.

Byl bych rád, kdyby se mamka konečně vrátila zas k mužskému rodu. Ten týden, kdy jsem strávil doma, jsem si uvědomil, jak moc na mě doléhá fakt, že ona to zas už prostě nebere v potaz. Ničí mě to. Ničí mě tu sedět, protože tam venku jsou lidi, pro které není žádný problém mě oslovovat tak, jak je mi to příjemné. Bude to ještě zřejmě dost těžké. Ale oceňuju, jak se taťka obratně vyhýbá větám, kde by musel říct nějaký rod. Jde mu to líp než mě, hledat ty okliky, ale snažím se. Kvůli němu.
A zítra to bude přesně půl roku po mém vnitřním coming outu.

č117

1. února 2017 v 22:49
Přemýšlím, jestli přežiju skutečnost, že jsem zapomněl na 113

č116

1. února 2017 v 22:47
Hmh, tak trochu tu na to seru, co? No jo, zkusim se polepšit.
Achjo, mrzí mě to, co se stalo. Vím, že si za to může ten blbec sám, ale mě to prostě mrzí. Věřil jsem mu. Měl jsem ho za toho správnýho chlapa a trochu mi to bortí iluze, protože se mi odkrývá člověk, kterýho evidentně fakt vůbec neznam. Netvrdil jsem nikdy, že bych někoho fakt znal, to ne, ale měl jsem nějakou představu. Viděl jsem ho v jiným světle a naejdnou ho mam vidět jako parchanta, co by ji i napadl a nejlepší kámoš je lahev? Fakt? A potom mi fňuká, jak není spokojený se svým životem a ani ho nenapadne, že si za to může sám tím, co dělá? Achjo. No nic no... asi jsem na zklamání se v lidech už tak nějak zvyklej, no ne?
Třeba mi to naučí si neidealizovat. Nikdy. Nikde. Nikoho. Ever.

Jsem fakt utahaný a nevím, co s tím, protože spánek nějak nepomáhá. Spal jsem asi do půl osmý od šesti a vzbudil jsem se ještě víc mrtvý než jsem byl předtím. Nevím, zda za to může to, že mám málo železa, nebo mě prostě vyčerpává to, co je. Protože mě ti klienti prostě fakt serou tím, že o mně nedokážou mluvit jinak než v ženským rodu a já nemám nějak moc možnost je opravovat, protože prostě ten hlas je kurva blbej. Nesnášim ho. Odpočítávám dny do začátku HRT. Musím už to vydržet, nejde to jinak, já vím. Ale ani to mě zrovna nepřidává no.
Ale mám vizitky, to je naprosto super. Dneska už byl na přepážce mužský rod od kolegyně, což byla paráda. Pro referentku jsem už Andy, což je taky báječný. Tak teď ještě vyřešit Milady, protože mě fakt pije krev. Ostatně nám všem. Jayi, nepůjčil bys mi Berettu?
Ne, nejsem asi moc dobrej člověk. Vlastně jsem si celkem jistý, že kdyby zaútočil na ní, tak bych sebral jednu z těch lahví, co stály na stole a roztřískl ji o jeho hlavu. Klidně zezadu, nezajímalo by mě to. A jsem si dost jistý, že tu roli by v tom neshrál alkohol, protože bych toho byl schopný i za střízliva. Shit happens. No co už, tatínka zřejmě nezapřu.

č115

5. ledna 2017 v 19:51
Maloval jsem si volný pátek s nohama na stole... fajn, tak holt nic. ^^ Ale vypadá to fakt hodně dobře, na druhou stranu. Mwahaha! A co už, dneska jsem nikam nejel, tak to holt mám za ten zítřek. A víkend je volno, čas si tu uklidit a udělat celé účetnictví za půl roku, když jsem byl línej a nehrábl jsem na to.
No a na příští týden už máme docela v diáři taky pěkně.

č114

1. ledna 2017 v 21:34
Odpočítávám dny k 18. lednu. Příliš pomalé...

č112

20. prosince 2016 v 0:21
Zvládám udělat tři kliky. Wau. Sice úplně blbě, s vypětím všech sil, ale je to něco, co už klik připomníná. Wau. Svaly zjišťujou, že po nich pravidelně něco chci, že by si začínaly zvykat? Na tom prkně to zatím ve vteřinách moc vidět není, ale co už, to půjde. Záda už taky působí líp, i když dneska celej den kňučí. Co už. Tuhle kňučelo břicho a taky to zvládlo. Jen bych asi měl udělat stálou sestavu, mimo to, co jeud podle telefonu.

č111

15. prosince 2016 v 1:55
Je to zvláštní pocit, dívat se na ten nový rodný list. Nevím, jestli pozitivní, nebo negativní, je prostě weird. Něco, co jsem opravdu chtěl. Je tam to, co tam mělo být (krom toho F, course). Ale přesto je ve mě nějaký sentiment. Velmi hloupý, irelevantní a nerozumím mu. Něco ztrácím a v jednu chvíli nevím, zda je to správně. V druhé jsem o to přesvědčený na 120 %. Říkám, je to zvláštní pocit.
Vím, že to je tak v pořádku. Kvůli tomu, jaký mám pocit, když na sebe vezmu pánský oblek, vezmu si tu vestu a dotáhnu kravatu, upravím límeček a přetáhnu na sebe sako. Jak vnímám to, když mi někdo ještě osloví postaru, a když jsem ve společnosti, pro kterou jsem chlap a nezapomíná mi to zdůrazňovat oslovováním chlape nebo pane nebo kolego, to už je jedno. Jak vnímám vlastní oslovování a vystupování. Ostatně, řekla jsi to sama - jsem to víc já. Je to pocit, který mám v sobě, proto ho vyzařuju.

Přesto to do určité míry nepřestává být psychicky složité. Možná se to zlepší, až konečně najdu odvahu mluvit s tatím. Achjo. Jsem hrozný srab.

Díval jsem se převčírem na několik dílů Queer. Vzpomněl jsem si díky tomu na procházku s Karimem... musíme ji spáchat, dokud to jde. Vlastně si teda nejsem jistý, že to bylo fakt v Queer, protože jsem na YT viděl ještě několik dalších filmů a nějak si teď nejsem jistý, ale to je vlastně jedno. Díl, kvůli kterému to zmiňuju, se jmenoval Román pro transky se to jmenovalo nebo tak nějak. Mluvil tam jeden FtM a já si uvědomil, že spoustu těch pocitů, o kterých mluvil, mám taky. Donutilo mě to přemýšlet o té věci ještě z jiného směru, dívat se zas v o něco větším měřítku.

No, to je už jedno. To, co jsem chtěl napsat, to jsem asi napsal a můžu jít snad spát, ty už ostatně zřejmě spíš, ale to nevadí. Vyspi se aspoň hezky. :3

č110

30. listopadu 2016 v 9:00
Ubližuje, ale co už s tím? Musím to prostě zvládnout, nemůžu skončit. Prostě budu chvíli mrzačit postavy a lidi v povídkách, ono to půjde. Hlavně, že tam dnes nesedí ta čůza.

č109

25. listopadu 2016 v 0:51
Sežer svět dřív, než sežere on tebe. Už prostě ne. Je to snadné, stačí to probudit, zaseto je to dávno.

č108

21. listopadu 2016 v 0:15
Jsem najednou nejistý. Na jednu stranu se neustále přesvědčuju o tom, že je to tak mnohem lepší, protože je. Pochopil jsem mnoho věcí díky tomu, co dělám. Konečně začínám chápat sám sebe. Těším se na nový život a zároveň mi přijde těžké jít na tu matriku a vzdát se svého jména. Na jednu stranu je to přesně to, co chci. A na stranu druhou se cítím zvláštně vůči našim. Jako bych je od sebe odstřihával. Neumím ten pocit pochopit sám, sotva ho budu umět vysvětlit.
Jen je to rozporuplný pocit a nevím přesně, co s ním. Není to tak, ale něco ve mně to tak vnímá.
Možná měl pravdu, možná na to moc tlačim, jenže já už ten vlak neumím zastavit a ani nechci. Achjo. Svět je složitý a moje myšlení divné. Měl bych jít spát. Měl bych si užívat zbytek fajn víkendu. Měl bych mít radost, že můj život se není evidentně správným směrem. Měl bych, měl bych, měl bych...

č107

10. listopadu 2016 v 0:07
On? On se ozval jen na asku a na asku s ním komunikuju, tím to končí. ^^ Neplánuju si ho nijak víc pouštět do života. Nestojím o to a ani on tu tendenci neprojevil, přestože mohl. A že mě přidává na ask otázky? Rád na ně odpovídám. Nejsou tak stupidní jako některé jiné od anonymů. Ale to je jedno. A vlastně to byl možná tak trochu on, kdo mi pomohl si teď něco uvědomit. To je jedno.

Lišák je teď především rád za své šéfy, kteří mu jsou ochotní věnovat svůj čas, promluví si s ním o tom a nepošlou ho do hajzlu. Dneska v I. mi hodně pomohla. Zaprvé mě ujistila, že ta druhá varianta je mnohem lepší pro všechny strany a podporuje ji, za druhé znovu vidím, jak úžasní oba jsou. Nemohl jsem mít lepší nadřízené. Fakt je mám hodně rád.
V úterý si ještě promluvím s tou psychiatričkou, ale už nemá moc šanci něco změnit. Ostatně ani nechci, byť je to rychlé. Nemám na co čekat.

č106

5. listopadu 2016 v 0:59
No... popravdě už mě některé otázky a názory začínají vlastně iritovat.

č105

2. listopadu 2016 v 1:12
Jsem zas nabitý energií psychickou, jsem nadšený. :3 Přesto je tam ještě několik lidí, na které jsem skutečně zvědavý a nad jejich reakcí dumám. U nich by mě negativní reakce mrzela docela, ale tak uvidíme, třeba to půjde takhle dobře i dál. :3 Teď už bude chybět jen poslední mezník - práce a zbytek rodiny.

č104

27. října 2016 v 7:09
A už nedávám schůzku takhle ráno, kdo kvůli tomu má takhle brzy vstávat? Aspoň jsou prázdniny.

č103

27. října 2016 v 7:07
Začíná se mi zdát, že ono "pokud nebude třeba odejít dřív" začíná skutečně nabírat reálné tvary. Že z plácnutí do větru se najednou stává myšlenka - možná to tak ale vážně bude. Je to pomalé a nenápadné utahování šroubů. Protože už to začíná být trošku děsivé.