Únor 2017

č120

21. února 2017 v 23:01
Někdy jsou chvíle, kdy už se fakt nepoznávám vůbec, nebo dost minimálně. Nějak mi tak dochází, že jsem za ten půl rok víceméně taky dospěl. Ne ve všem, jsem líný hovado, co sere na bakalářku a na spoustu dalších věcí, do kterých se není schopné dokopat, takže raději dumá nad vymyšleným světem a čumí do facebooku, místo aby dělalo něco kloudného. Budiž. Ale moje myšlenky se poněkud změnily v rámci vztahů. Tam je to dost výrazný posun k... něčemu jinému, nejspíš lepšímu.

Můj svět dřív fungoval výrazně jinak, neuměl jsem se ve vztahu chovat. Nesčetněkrát jsem dal přednost pohodlí domova, nesčetněkrát jsem prostě neudělal nic, i když jsem mohl. Neměl jsem prostě potřebu, a tak jsem to nedělal. Neuměl jsem příliš fungovat s někým vedle sebe. Možná i proto, že jsem většinu života těžký sólista. Většina gest zůstávala prázdná, když to řeknu hnusně. Vlastně mě to bylo svým způsobem těžce jedno. Neměl jsem se rád, těžko jsem mohl docílit stavu, kdy v tom skutečně celém rozsahu mám rád někoho jiného. Byl jsem zaseklý.

Přijel jsem dneska do Plzně a míjel nástupiště 1 cestou na šestku. Svítil tam na jedničce vlak do Prahy a já si tak říkal, že bych teď mohl sednout na vlak a vyrazit zpátky, vyběhnout si zas ty schody a počkat si na Tebe na tom gauči, až vylezeš z práce. Pousmál jsem se a šel dál... je to teda něco, co mě pronásleduje, kdykoliv míjím nástupiště, kde svítí vlak na Prahu. Vždycky mě to napadne, že bych na něj mohl sednout a jet za Tebou. To by byla kurevsky velká spontánnost. Možná se to jednou stane, že to zrealizuju.
Nemohl jsem sednout a vrátit se. Zítra mám schůzky a potřeboval jsem domů, ale prostě... tak.Ta myšlenka mě doprovodila až ke dveřím mého vlaku domů. To, jak moc jsem se změnil. Jak málo mě dneska záleží na vlastním pohodlí, a jak často Tě dokážu s naprostou samozřejmostí upřednostnit. Stejně jako když jsem dneska čekal tu hoďku a půl na vlakáči, nechal si ujet jedenáctku a tu fajn jedničku k nám. Bylo mi to jedno, byl jsem rozhodnutý, že na Tebe prostě počkám a ještě na chvíli Tě uvidím.
Nevím, ten svět tak nějak přestal drhnout, kola konečně klapla tam, kam měly (nestudoval jsem náhodou železnici hele?). A mně je tak fajn.Mohlo by být líp, jasně, ale to přijde.

Mhm, užil jsem si to (většinu, jo no). Jsem dost rád, že jsem zas jel na Skalku po x letech. Neřeklo mi to nic nového, ale řeklo mi to, co jsem sám věděl a akorát tu myšlenku potřeboval nějakým způsobem vytáhnout do plného uvědomění. Něco, co tak bejvá s ní pokaždé. Když jsem přijížděl k hlaváku, tak jsem si to tak přehrával a říkal si, že mě ta návštěva u ní nedobila tolik jako kdysi. Na druhou stranu nějak vnímám, že to vlastně vůbec nebylo špatně, nebylo to o tom, že by na mě ta návštěva nepůsobila nebo v ní bylo něco špatně. Jen já u ní nehledal tolik energie jako kdysi. Nepotřeboval jsem to a myslím, že to velmi dobře vnímala.
Chtěl jsem fotit víc, jenže... to prostě nešlo. -.- Chtěl jsem se kousnout a nedat to na sobě znát, ale prostě to nešlo. Nezvládl jsem to tak, jak jsem chtěl a zpočátku mě to vadilo hodně. Něco, co se naopak vůbec nezměnilo oproti dřívějšku. Neschopnost přijmout pomoc a tvrdošíjná neochota ukázat vlastní slabost. Vlastně to možná ještě zesílilo. Kdykoliv, ale v tomhle ohledu to prostě, a docela vlastně pochopitelně, zesílilo - neschopnost to jen připustit a následná snaha to prostě zazdít, přemoct, whatever.
A nakonec to z toho "no...no...no..." přešlo "...okay". Možná to bylo citelné povolení, já nevím. Přestal být odpor k té pomoci a ležet v náruči začalo být natolik příjemný, že jsem vstávat ani moc nechtěl. Ty fotky mohly být lepší z mé strany, ale Jay mě v tom nechal a já si ho nedokázal zavolat zpátky, takže to dopadlo tak nějak... podivně. O to víc jsem asi rád, že jsou tam některé fotky stejně naprosto super. Máš talent. :3 Neměl jsem nápady, ale ty jo a některý se dost povedly. Až budu na to mít nějaký dostatečný odpočinek, tak ty fotky upravím, ale teď nic nedávám. Jen čekám, až přijedeš domů, abychom mohli jít spát, protože já jsem KO.
Vidím to tak, že upravím fotky, uklidim celý pokoj, utřu prach, hodím půlku šatníku na bazar, vytřídím zas nějaké knížky na to, co přijde dolů a na to, co prodám, a nakonec za 14 dní napíšu celou bakalářku, nechám ji zkontrolovat, svázat a odevzdám na katedře. Mám co dělat, ale co už. Když jde napsat bakalářka na Kung-pao, tak tohle musí jít prostě taky. V květnu pak státnice a obhajoba a promoce. A potom už mě v Suchdole nikdo neuvidí. -.- Už se na tu dobu těším, ale musím to nějak začít řešit. Meh! Ale nemůžu se dočkat té doby, až budu moct ten index zahodit. No... ne doslovně, ale víš jak.

Chtěl jsem Ti spíš říct hlavně to, že se měním i v tom ohledu vztahovém... vnitřně hodně věcí vnímám jinak. Přestávám si držet ten svůj odstup, který ve mně přetrvával spoustu let. Ztrácí se... sice pomalu, ale jo. Možná jednou přece jen budu lišák, který je schopný žít jinak než jako samotář a sólista. Věřím v to, protože docela se to teď, zdá se, daří. Lišák má svou myš a je spokojený. :3

č119

16. února 2017 v 21:46
Nevím přesně, co se to děje. Je to podivné... víš, že jsem romantický nikdy nebyl, vlastně se mi pokaždé romantika šíleným způsobem příčila, ale teď? WTF? Najednou to začíná být jiné... najednou mě to začíná bavit... jasně, v mezích, večeře při svíčkách je pořád brekeke, to je až moc, ale prostě už jsou různá gesta, která se za romantická gesta dají považovat a mě prostě nevadí. A ještě ke všemu se mi spíše líbí. Je to možná proto, že najednou to mám z té druhé stránky, a to mi přijde vlastně tak nějak přirozené. Kdežto kdybych to měl brát tak, jako bych to musel brát ještě před rokem, bylo by to fuj. Teď prostě ne.

Ano, možná je romantický Ti nahrát konec Prvá, ale když jsem stál pod tím podiem a halekal to s nimi (a já proč jsem zas začal kašlat jako starý tuberák, už mi dochází souvislosti), projížděl mi hlavou ten text a já si vzpomněl na Tebe. Nebylo to ničím vynucené, prostě to tam bylo. A najednou jsem měl potřebu Ti kousek nahrát a poslat. Jenže video bylo prostě velký na nějaký posílání a já neměl na výstavišti zapnutou wifi, že. A netušil jsem, jak vypadá ta kvalita zvuku. Ale to je jedno. Bylo to prostě gesto. Samovolné gesto vůči Tobě, aniž bych se k němu musel nějak nutit, přišlo to samo. L. se to gesto líbilo. Vím, že nejsi romantickej myšouš. Pořád se považuju za neromantika. Nestane se ze mě ten hodný ňuňu, co Ti připraví večeři při svíčkách a bude se chtít vodit vždycky za ručičku a já nevím, co všechno dalšímu. To by mi nešlo k pleti a víš, že je mi to taky dost proti srsti i teď. Ale jsou gesta, která rád udělám a tak nějak musím doufat, že ty je prostě vezmeš.

Taky včera padlo tvrzení, že netančím. Nejdřív jsem vzal L. na Večnost (hodně mě mrzí, že jsem to s ní nedotáhl do konce, ale rozhodl se jít pro K., která mě nevnímala a tahala místo toho T., jenže já se bál, že to nestihnu. A prostě mi to zkazilo úplně plán... chtěl jsem jí předat L. během té písně, protože tohle měli tančit spolu, i když se krátce předtím štěkly. Místo toho mi zdrhla a já pro ní šel, ale co už.) a pak K. na ... ani nevím, co to bylo, něco rychlejšího. Mhm, nevermind.

Byly to fajn dva dny. Cesta vlakem i ten den na výstavšti a pak samozřejmě večer u Ségrušky. Neviděli jsme se pár let, nepsali jsme si pár let, ale stejně jsem schopný s ní prokecat celou noc a mam vůči ní hodně blízko. Prostě ségra.

č118

13. února 2017 v 23:37
Mam takový pocit, že ta tvá fluidnost přinese občas vtipné situace. Jako dneska, když mi to zvíře ocasovité odepsalo "ale ale... Ženu poznam" a já mohl jen odpovědět´"uvidíme, jak se vyspí". Uvidíme. Vím, že jsi chtěla komentář k tomuhle, ale asi Ti ho neumím poskytnout. Nic se pro mě nezměnilo, protože jsem to věděl už dřív. Neuměl jsem to dlouho pojmenovat, ale tušil jsem něco takového, a tak mě to těžko mohlo nějak překvapit, jako tenkrát v srpnu tebe já. Těžko jsem se k tomuhle mohl vyjádřit, pro mě se v podstatě prostě nic nezměnilo.
Jen mi dej čas, než se naučím se Ti přizpůsobovat rodem automaticky, zjevně to nebude úplně jednoduché, ale slibuju Ti, že se budu snažit přizpůsobit se tomu, jak o sobě v danou chvíli mluvíš ty, anebo jak mi sdělíš. Jen to zpočátku asi ne vždycky vyjde. Dopředu promiň. Neumím si úplně jasně představit pocit, který máš, když Tě oslovím špatně, protože já osobně to vnímám hodně, ale nevím, jak to je u Tebe. Neumím si to představit, i když jsem, co jsem.

No... chtěl jsem více psát spíše o tom víkendu, když už jsi mi slíbila komentář a já tu tak na něj čekám. Říkal jsem si, že bys ho měla dostat taky ode mě, aby to bylo fér.
Bylo to moc fajn. :3 Fakt jsem si ten čas užil a byl jsem dost rád, že jsem Tě tu na ten víkend měl a mohl ho trávit s Tebou. Možná bych mohl být akčnější, možná o dost víc mazlivější, ale nějak mi to moc nejde. Každopádně jsem překvapil sám sebe tou snídaní pro Tebe. Možná to skutečně bylo tím, že jsem to připravoval dědovi a tak jsem si řekl, že připravit snídani Tobě už je jen maličkost, když jsem tak brzy vzhůru. Byl jsem tu sobotu ale vlastně trochu bezradný. Původně jsem Ti chtěl dělat čaj a pak mi došlo, že ty asi spíš ráno kafe. Šel jsem se i podívat, kolik sladíš, než jsem zjistil, že máš vlastně nový profil. Shit happens. Říkal jsem si, že bych si asi tyhle info měl pamatovat automaticky, ale ne. Jsem chlap, nemůžeš to po mně asi chtít, ale snažil jsem se.
Přemýšlel jsem, že bych Ti nedělní snídani naservíroval do postele úplně a vzal si pro tu příležitost ze šuplíku obojek. Docela se mi ta myšlenka líbila, jenže v sobotu večer se fotil Jay a logicky vzato, v neděli ráno po focení nějaká nálada na klek a obojek nebyla. Jay v té hlavě totiž docela zůstával, ale těžko mu to vyčítat, když jsem ho večer přivolal k focení a pustil ho do hlavy.
Focení bylo super. Některé ty záběry se mi hodně líbí a rád se na ně dívám zas znovu a znovu. Vůbec poprvý, co jsem si tu pozici před objektivem užíval. Zřejmě proto, že tohle jsem prostě už byl já. Začínám se mít fakt rád... možná jeden z dalších ukazatelů, že jdu po správné cestě. Líbí se mi ta profilovka. Hlavně potom, co ji tak okomentovala Jíťa... že nemám už ze ženské vůbec nic a ty ruce jsou prostě chlapský. Sktuečně jde něco takového, jako jsou prsty na rukou, ovlivňovat myšlenkou a tím, jak se cítím? Fakt je možné, aby mě lidi viděli jako chlapa, když tomu budu sám a zcela naplno věřit bez pochybností, že to tak je? To by bylo dost dobré... tak ještě kdyby to zavnímali i klienti v tom zatraceném telefonu. Začíná to být důvodem, proč opět nechci s nikým komunikovat po telefonu. Je to kurva těžké právě kvůli tomu. Kvůli hlasu. Já vím, že se časem upraví, ale teď je to prostě peklo.

Byl bych rád, kdyby se mamka konečně vrátila zas k mužskému rodu. Ten týden, kdy jsem strávil doma, jsem si uvědomil, jak moc na mě doléhá fakt, že ona to zas už prostě nebere v potaz. Ničí mě to. Ničí mě tu sedět, protože tam venku jsou lidi, pro které není žádný problém mě oslovovat tak, jak je mi to příjemné. Bude to ještě zřejmě dost těžké. Ale oceňuju, jak se taťka obratně vyhýbá větám, kde by musel říct nějaký rod. Jde mu to líp než mě, hledat ty okliky, ale snažím se. Kvůli němu.
A zítra to bude přesně půl roku po mém vnitřním coming outu.

č117

1. února 2017 v 22:49
Přemýšlím, jestli přežiju skutečnost, že jsem zapomněl na 113

č116

1. února 2017 v 22:47
Hmh, tak trochu tu na to seru, co? No jo, zkusim se polepšit.
Achjo, mrzí mě to, co se stalo. Vím, že si za to může ten blbec sám, ale mě to prostě mrzí. Věřil jsem mu. Měl jsem ho za toho správnýho chlapa a trochu mi to bortí iluze, protože se mi odkrývá člověk, kterýho evidentně fakt vůbec neznam. Netvrdil jsem nikdy, že bych někoho fakt znal, to ne, ale měl jsem nějakou představu. Viděl jsem ho v jiným světle a naejdnou ho mam vidět jako parchanta, co by ji i napadl a nejlepší kámoš je lahev? Fakt? A potom mi fňuká, jak není spokojený se svým životem a ani ho nenapadne, že si za to může sám tím, co dělá? Achjo. No nic no... asi jsem na zklamání se v lidech už tak nějak zvyklej, no ne?
Třeba mi to naučí si neidealizovat. Nikdy. Nikde. Nikoho. Ever.

Jsem fakt utahaný a nevím, co s tím, protože spánek nějak nepomáhá. Spal jsem asi do půl osmý od šesti a vzbudil jsem se ještě víc mrtvý než jsem byl předtím. Nevím, zda za to může to, že mám málo železa, nebo mě prostě vyčerpává to, co je. Protože mě ti klienti prostě fakt serou tím, že o mně nedokážou mluvit jinak než v ženským rodu a já nemám nějak moc možnost je opravovat, protože prostě ten hlas je kurva blbej. Nesnášim ho. Odpočítávám dny do začátku HRT. Musím už to vydržet, nejde to jinak, já vím. Ale ani to mě zrovna nepřidává no.
Ale mám vizitky, to je naprosto super. Dneska už byl na přepážce mužský rod od kolegyně, což byla paráda. Pro referentku jsem už Andy, což je taky báječný. Tak teď ještě vyřešit Milady, protože mě fakt pije krev. Ostatně nám všem. Jayi, nepůjčil bys mi Berettu?
Ne, nejsem asi moc dobrej člověk. Vlastně jsem si celkem jistý, že kdyby zaútočil na ní, tak bych sebral jednu z těch lahví, co stály na stole a roztřískl ji o jeho hlavu. Klidně zezadu, nezajímalo by mě to. A jsem si dost jistý, že tu roli by v tom neshrál alkohol, protože bych toho byl schopný i za střízliva. Shit happens. No co už, tatínka zřejmě nezapřu.