č120

21. února 2017 v 23:01
Někdy jsou chvíle, kdy už se fakt nepoznávám vůbec, nebo dost minimálně. Nějak mi tak dochází, že jsem za ten půl rok víceméně taky dospěl. Ne ve všem, jsem líný hovado, co sere na bakalářku a na spoustu dalších věcí, do kterých se není schopné dokopat, takže raději dumá nad vymyšleným světem a čumí do facebooku, místo aby dělalo něco kloudného. Budiž. Ale moje myšlenky se poněkud změnily v rámci vztahů. Tam je to dost výrazný posun k... něčemu jinému, nejspíš lepšímu.

Můj svět dřív fungoval výrazně jinak, neuměl jsem se ve vztahu chovat. Nesčetněkrát jsem dal přednost pohodlí domova, nesčetněkrát jsem prostě neudělal nic, i když jsem mohl. Neměl jsem prostě potřebu, a tak jsem to nedělal. Neuměl jsem příliš fungovat s někým vedle sebe. Možná i proto, že jsem většinu života těžký sólista. Většina gest zůstávala prázdná, když to řeknu hnusně. Vlastně mě to bylo svým způsobem těžce jedno. Neměl jsem se rád, těžko jsem mohl docílit stavu, kdy v tom skutečně celém rozsahu mám rád někoho jiného. Byl jsem zaseklý.

Přijel jsem dneska do Plzně a míjel nástupiště 1 cestou na šestku. Svítil tam na jedničce vlak do Prahy a já si tak říkal, že bych teď mohl sednout na vlak a vyrazit zpátky, vyběhnout si zas ty schody a počkat si na Tebe na tom gauči, až vylezeš z práce. Pousmál jsem se a šel dál... je to teda něco, co mě pronásleduje, kdykoliv míjím nástupiště, kde svítí vlak na Prahu. Vždycky mě to napadne, že bych na něj mohl sednout a jet za Tebou. To by byla kurevsky velká spontánnost. Možná se to jednou stane, že to zrealizuju.
Nemohl jsem sednout a vrátit se. Zítra mám schůzky a potřeboval jsem domů, ale prostě... tak.Ta myšlenka mě doprovodila až ke dveřím mého vlaku domů. To, jak moc jsem se změnil. Jak málo mě dneska záleží na vlastním pohodlí, a jak často Tě dokážu s naprostou samozřejmostí upřednostnit. Stejně jako když jsem dneska čekal tu hoďku a půl na vlakáči, nechal si ujet jedenáctku a tu fajn jedničku k nám. Bylo mi to jedno, byl jsem rozhodnutý, že na Tebe prostě počkám a ještě na chvíli Tě uvidím.
Nevím, ten svět tak nějak přestal drhnout, kola konečně klapla tam, kam měly (nestudoval jsem náhodou železnici hele?). A mně je tak fajn.Mohlo by být líp, jasně, ale to přijde.

Mhm, užil jsem si to (většinu, jo no). Jsem dost rád, že jsem zas jel na Skalku po x letech. Neřeklo mi to nic nového, ale řeklo mi to, co jsem sám věděl a akorát tu myšlenku potřeboval nějakým způsobem vytáhnout do plného uvědomění. Něco, co tak bejvá s ní pokaždé. Když jsem přijížděl k hlaváku, tak jsem si to tak přehrával a říkal si, že mě ta návštěva u ní nedobila tolik jako kdysi. Na druhou stranu nějak vnímám, že to vlastně vůbec nebylo špatně, nebylo to o tom, že by na mě ta návštěva nepůsobila nebo v ní bylo něco špatně. Jen já u ní nehledal tolik energie jako kdysi. Nepotřeboval jsem to a myslím, že to velmi dobře vnímala.
Chtěl jsem fotit víc, jenže... to prostě nešlo. -.- Chtěl jsem se kousnout a nedat to na sobě znát, ale prostě to nešlo. Nezvládl jsem to tak, jak jsem chtěl a zpočátku mě to vadilo hodně. Něco, co se naopak vůbec nezměnilo oproti dřívějšku. Neschopnost přijmout pomoc a tvrdošíjná neochota ukázat vlastní slabost. Vlastně to možná ještě zesílilo. Kdykoliv, ale v tomhle ohledu to prostě, a docela vlastně pochopitelně, zesílilo - neschopnost to jen připustit a následná snaha to prostě zazdít, přemoct, whatever.
A nakonec to z toho "no...no...no..." přešlo "...okay". Možná to bylo citelné povolení, já nevím. Přestal být odpor k té pomoci a ležet v náruči začalo být natolik příjemný, že jsem vstávat ani moc nechtěl. Ty fotky mohly být lepší z mé strany, ale Jay mě v tom nechal a já si ho nedokázal zavolat zpátky, takže to dopadlo tak nějak... podivně. O to víc jsem asi rád, že jsou tam některé fotky stejně naprosto super. Máš talent. :3 Neměl jsem nápady, ale ty jo a některý se dost povedly. Až budu na to mít nějaký dostatečný odpočinek, tak ty fotky upravím, ale teď nic nedávám. Jen čekám, až přijedeš domů, abychom mohli jít spát, protože já jsem KO.
Vidím to tak, že upravím fotky, uklidim celý pokoj, utřu prach, hodím půlku šatníku na bazar, vytřídím zas nějaké knížky na to, co přijde dolů a na to, co prodám, a nakonec za 14 dní napíšu celou bakalářku, nechám ji zkontrolovat, svázat a odevzdám na katedře. Mám co dělat, ale co už. Když jde napsat bakalářka na Kung-pao, tak tohle musí jít prostě taky. V květnu pak státnice a obhajoba a promoce. A potom už mě v Suchdole nikdo neuvidí. -.- Už se na tu dobu těším, ale musím to nějak začít řešit. Meh! Ale nemůžu se dočkat té doby, až budu moct ten index zahodit. No... ne doslovně, ale víš jak.

Chtěl jsem Ti spíš říct hlavně to, že se měním i v tom ohledu vztahovém... vnitřně hodně věcí vnímám jinak. Přestávám si držet ten svůj odstup, který ve mně přetrvával spoustu let. Ztrácí se... sice pomalu, ale jo. Možná jednou přece jen budu lišák, který je schopný žít jinak než jako samotář a sólista. Věřím v to, protože docela se to teď, zdá se, daří. Lišák má svou myš a je spokojený. :3
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.