Červenec 2017

č123

17. července 2017 v 20:04
Doprdele, to je zas den. Ještě nějaký fajn zprávy dneska? Nemyslím, že mě může ještě něco překvapit...

č122

16. července 2017 v 21:25
*sfoukne prach a smete pavučiny*
Achjo, to poslední, co bych chtěl, je si stěžovat, protože vím, že nemam na co. Neměl bych si stěžovat a tak to tak ani nechápej, je to jen další výblitek myšlenek, protože to asi už potřebuju někam ventilovat z hlavy. Možná asi sebelítostivý, ale ne stěžující. A asi jsou to prostě věci, o který nechci mluvit přímo. A už vůbec ne s psychiatrem (dobře, psychologem).

Nevím přesně, ani jak to zformulovat a ani nevím, jaks svoje pocity přiblížit... vlastně komukoliv. Asi bych je neuměl vyjádřit ani před lidmi, jako jsem já, natož někdo, kdo to tak nemá. Vím, že u Tebe je to divoký, ale nemyslím si, že úplně přesně znáš to, co ve mně zahlodá.

Není to nic nového. Není to ani nic překvapivého, řekl bych. Jsou to myšlenky, který zřejmě má každá transka blíž k začátku. Jde jen o to, kdo jsem. Nedávno jsem si psal s FtM klukem z Klatov. Mlaďoučkým, nevyjasněným. Nebo spíš vyjasněným, jen sám o sobě stále má pochyby a na svoje poprvé v ordinaci na Žižkově teprve čeká... už se taky zanedlouho dočká. Řekl mi, že trans lidi respektuje, ale není schopný to nějak přijmout u sebe. Že by sám se měl nechat řezat. Je to něco, o čem psala i Junis. Řezat do těla, které je relativně zdravé.

Napsal jsem mu bez nějakého výraznějšího zamyšlení, že kdyby šla umět vyléčit hlava, tak bych radši léčil ji. Jenže doktoři to neumí. Neumí přepnout ten spínač. Žádný cvak a budeš holka/kluk. Nefunguje to. Umí "léčit" tělo. Nic víc, ale možná o něco míň.

Protože kdo jsem a kým jsem byl předtím? Jdu od jednoho vysvětlování k druhýmu. Jo, tohle skončí, ale co to ostatní? Nikdy nemůžu být cis. Je velká odvaha jít pod kudlu k Veselýmu na tu poslední operaci. A výsledek? Stojí vůbec za to? Výsledek bych řekl, že ne. Jenže co pocit? To je jiný. Pro ten pocit bych do toho šel i se všemi riziky, který se k tomu pojí. Přestože jsem asexuál (i když... ale jo, de facto jsem). Přestože to znamená spoustu anestezie, bolesti a bezesných nocí. V Brně navíc. ^^ A jen pro pocit. Prachobyčejný blbý pocit. Likviduju se jen proto, aby hlava byla šťastná. Nádhera.

Nelituju toho. Nelituju ničeho, co jsem pro tohle udělal. Nelituju ani sebe (dobře, možná trošku). Neřekl bych, že ten text, co jsem právě napsal, shrnuje to, co cítím. ^^ Ale nechci ho mazat.

Jen si říkám, o kolik by byl život jiný, kdybych se narodil správně, ať už jakkoliv. S tímhle vědomím, co mám, bych nadšeně zřejmě přijímal všechny stereotypy, panující o pohlavích. Nevím. Je to prostě složitý. Přišel jsem o kus života. A dosud jsem nezjistil, kdo vlastně jsem. Nevím to, protože jsem pořádně neměl možnost to zjistit. Můžu jen doufat, že někdy to vyjde a přijdu si na to.

Někdo říká, že sexuální orientace nebo s genderovostí co dělat. Říkám si, že to je vlastně hloupost, protože tyhle dvě věci jsou spolu právzané jako ti dva moji hadi. Nemůžeš vědět, koho chceš, když nevíš, kdo jseš. Je to něco, o čem jsem psát nechtěl, přesto o tom píšu... a nevím proč. Protože se to píše samo. Meh. Vizualizace teplého lišáka praská tím, jak moc se mi líbí pocit být silnější než partner. Ne nutně fyzicky, ne nutně psychicky, ale opticky. Být ta vrchní strana mince. A s chlapem já tohle nikdy nebudu. Možná se jednou... za spoustu let... vyrovnám, ale cis chlapa opticky zřejmě nikdy nepředčim. Zřejmě i proto, že u queer tohle nefunguje.
Je to možná strašně sobecký, sexistický a já nevím, co všechno tohle je, jenže je to zřejmě něco, co jsem otevřel ve chvíli, kdy jsem si k sobě pustil Jaye. Jemu se to líbí. Líbí se mu být tím ochráncem, mít ta křídla roztažená nad Dámou bez ohledu na to, že jsou černá jak bota, a že Dáma žádnou ochranu de facto nepotřebuje, protože dokáže střílet ve dvou vteřinách. Přesto je to optika, která Jaye staví do té vrchní role. Bez ohledu na jejich povahu, fyzičku, bojové schopnosti i sex. Na ničem z toho nezáleží. A přesto to není o okolí. ^^
Zamýšlel jsem se nad tím, když jsem navázal komunikaci se svým starým kamarádem, možná by se spíš slušelo říci přítelem, protože on je víc než kamarád. Ne co se vážnějších vztahů, to samozřejmě ne. Nekomunikovali jsme spolu víc jak těch možná sedm let, ale na tom nezáleží. Jde o ty dětské roky, které jsme strávili bok po boku. Protože on byl nejlepší kámoš. Protože se známe od batolat. Protože si zasloužil čestné místo v životopise pro Fifkovou. Uvědomil jsem si, že moje tranzice byla často patrná i díky němu. Tím, jak byl vždycky "slabší". Vůbec ne fyzicky, byl poněkud rozměrnější jako dítě (vytáhl se z toho, musím říct). Já byl anorektik odmala, tudíž ve fyzické převaze jsem mu nemohl konkurovat. Přesto jsem se rád stavěl do role silnějšího ochránce.
Pamatuju si, jak mu spolužák podrazil nohy, šel domů se slzama na tvářích. Dohnal jsem ho a všiml si toho. Vymámil jsem z něj, co se mu stalo a kdo za to může. A zcela prachsprostě jsem si došel za maminou toho kluka, protože jsem ji čistě náhodou znal. Nemohl jsem se ho zastat fyzicky, přestože jsem to v případě svých osobních problémů jako malej dělal. Jenže tohle bych prohrál, tak jsem zvolil cestou sprostého práskače. Nevím, zda jsem mu víc nepřitížil, ale měl jsem potřebu ho bránit tak, jak jsem dokázal. A pak, když jsme stáli před školou a dva kluci po něm házeli kamení. Nebyla to moje "rvačka", přesto jsem po nich šel úplně stejnou mincí. Zatímco on byl docela bambula no. I proto jsem měl potřebu ho chránit. Kolik normálních holek agresivně hájí svého kamaráda? No, moc jich asi nebylo. Ale to je jedno.
Jen jsem tím chtěl naznačit, co tím myslím. Nemohl bych ho nikdy přeprat, kdybychom se někdy prali. No... možná asi mohl, byl to fakt bambula a mam dojem, že mu to vydrželo, ale to je jedno. Mam ho rád. Zapomeň na to.
Nebudu se do toho zamotávat víc, už takhle je to těžko pochopitelné a žvanim o něčem, o čem jsem vůbec, ale vůbec nechtěl psát. Jen jsem chtěl říct, že ten teplej lišák se rád dvoří. Rád se staví do role opticky silnějšího a gentlemanského. Nevím, jestli je to tím, že nikdy předtím tu možnost neměl, nebo je v tom něco víc. Neumím to asi v tuhle chvíli říct, dokud sám sebe ještě pořádně neznám.

Přesto se cítím "vyřazeně". Protože nikdy nesmažu těch 22 let ze svého života. Vždycky budu vyčnívat mezi lidmi, kteří mě znají odmala. Vždycky budu jiný a nikdy ne cis, což mě bude limitovat. Ne jen před okolím, ale i vůči sobě. A spoustu let budu ještě muset vysvětlovat, kdo jsem, kdo nejsem a kdo jsem byl. Snažím se to držet už teď pod pokličkou mezi těmi pár lidmi, kteří mě před těmi 11 měsíci neznali. Mohu jen doufat, že ze mě naši sejmou tu nálepku a nebudu ji mít nadosmrti.
Vím, že to pro ně není jednoduché. Vím, že nemůžu v tuhle chvíli chtít víc než to, že se mě usilovně snaží nepropálit, když se někdo chytí na správný rod. Že už občas sklouzne do správného rodu. Jenže tu nálepku pořád mám a možná se jí nikdy nezbavím.
Možná medicína zvládne hodně, přesto ne všechno. A už vůbec ne ta u nás, kde se operuje dvacet let úplně stejně, protože na co se posouvat dál? Nikdo jiný krom Veselýho to tu ani nedělá. Vršek okay, ale spodek? Vždyť to, o čem uvažuju, že do toho za pár let půjdu, je sebezmrzačení. Je to řezničina. Což je vtipný, protože nikdo z mých "kolegů" na tuhle operaci jako na sebezmrzačení nekouká. Spíš řeší tu první spodkovou, brojí proti principu, který sám považuju za nešťastný, ale nepovažuju ho za tak... nevím, ničivou?
A přesto kvůli hloupému pocitu je důležitá. Pro mě... pro pocit, který bych z toho měl, přestože jsem asexuál a už si nemyslím, že by na tom T mohlo něco změnit. Teda jo, změnil dost, ale nic se nezměnilo na tom, že na sebe nenecham sáhnout, v tom je ten háček. ^^ A docela zásadní. ^^

Je to složitý na pochopení. I pro mě. Nevím přesně, co cítím. Vůči sobě, svojí budoucnosti a svojí minulosti. Nejsem nešťastný. Snažím se nelitovat, protože vím, že na to fakt nemam nárok. Protože co? Mam kvůli tomu skočit z okna? No... ne. Je těžký tohle srovnávat, protože fyzický stav a psychický se nedá dobře porovnat, ale na tom nezáleží. Nechci být sebelítostivý, nestojim o to, protože mi to nepomůže. Protože na to nemám nárok a protože se tak necítím, nelituju se. Prostě se jen zakousle držím... a visím ve vzduchu. Jenže tím, jak všechen ten čas visím, mám v hlavě spoustu myšlenek, které mě někdy dovedou k podivnému pocitu.

Není to sebelítost, spíše zadumanost. O tom, že jsem v minulém životě byl asi fakt špatný člověk. ^^